Možná, že jste se setkali se slovem „evangelium“, a nevíte přesně, co znamená. Ve své podstatě je to „dobrá zpráva“. Někdo si může říct: „Co je na tom tak zvláštního? Vždyť dobré zprávy můžeme slyšet každý den.“ Tato zpráva je ale přece odlišná, zvláštní, jiná a není určená pouze pro některou skupinu lidí. Evangelium je zprávou pro každého člověka bez výjimky. Je Božím poselstvím nám lidem.
Pro ilustraci použiji příklad. Když si děti hrají venku v přírodě, tak to často končí tím, že přijdou domů špinavé a upocené. V této konkrétní situaci je dobrou zprávou to, že máme vodu, ve které se můžou děti vykoupat, a také se může vyprat zašpiněné oblečení.
Co ale dělat, když má člověk duši zašpiněnou hříchem?
Někdo může namítnout, že nehřeší, nebo alespoň ne tak moc. Sem tam nějaké to slovo, nebo neodpuštění, nebo zalhání, to přece není až tak závažné, vždyť jsem vlastně „dobrý člověk“. Představte si, že máte žízeň a chcete se napít sklenice vody. Někdo ale do ní dal kapku prudce jedovaté látky. Napijete se z té sklenice? Je rozdíl mezi tím jestli ve sklenici bude jedna kapka nebo jedna lžička nebo polovina sklenice tohoto jedu? Jed je jed a usmrtí hned, když vodu vypijeme. Na koncentraci nezáleží.
Přesně tak to funguje v duchovním světě. Hřích je hříchem. V bibli je napsáno (Nový zákon, Římanům – 6 kap., 23. verš): „Mzdou hříchu je smrt.“ Někdo může říct, že to až tak moc objevné není, to přece každý ví, že tady na zemi všichni zemřeme, tak proč se tím zabývat. Ano, to je ale pouze část pravdy. Fyzické tělo zemře, ale co duše? Člověk se skládá ze tří částí – těla, duše a ducha. Sami dobře víme, že na fyzickou smrt nemáme skoro žádný vliv a je snad jedinou jistotou, kterou tady na zemi máme. Ale o tom, co bude po fyzické smrti dál, každý člověk rozhoduje už tady na zemi sám za sebe tím, jak odpoví na otázku: „Co uděláš s Ježíšem Kristem ve svém životě?“
Proč právě s Ježíšem?
Ježíš Kristus je totiž klíčovou postavou celé dobré zprávy evangelia. Bůh stvořil člověka proto, aby spolu měli vztah. Neučinil ho jako nějakou věc, ale stvořil ho jako bytost, které dal vládu nad vším, co je na zemi. Dal mu také svobodu k rozhodnutí, zda v tom vztahu s Ním setrvá a bude přebývat v Jeho přítomnosti. Jak to dopadlo? Člověk byl sveden ďáblem, který jako první zatoužil po moci a slávě, a jako stvoření se vzepřel svému Stvořiteli. Bůh jej svrhl z nebes i s třetinou andělů, kteří se postavili na jeho stranu a stali se jeho posluhovači. Velká nenávist vůči Bohu v něm vypůsobila touhu po odplatě tím, že svede celé lidské pokolení ke vzdoru a vzpouře vůči Bohu. V zahradě Eden pokoušel Evu a Adama a dnes pokouší každého z nás stále stejným způsobem – žádostivostí. V bibli se píše (Bible – Nový zákon, List Jakubův, kapitola 1, verše 14 a 15): „Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.“ To je to, na čem ďábel usilovně pracuje – otupit smysly, které Bůh do člověka vložil a udržet ho ve stavu duchovní smrti.
Bůh je spravedlivý a Jeho slovo jednou dané, vždy platí. Z velké lásky k nám lidem dal východisko jak se do toho vztahu vrátit zpět, pokud se člověk pro to rozhodne. Všechno má svou cenu. A stejné je to i s cestou návratu. Život má hodnotu pouze života a nelze jej nahradit ničím jiným.
Bůh projevil svou nesmírně velkou lásku k nám lidem. Požádal svého Syna, Pána Ježíše Krista, aby podstoupil to, že sestoupí na zem v podobě člověka a přijme na sebe hříchy celého světa a pak položí svůj život jako výkupné, za všechna přestoupení, která lidé vůči Bohu kdy udělali, abychom v Jeho jménu mohli dojít spásy a záchrany.
„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“
(Jan 3:16-21)
Ďábel, hnán svou vlastní hořkostí a nenávistí, věděl, že takto Bůh navždy ztratí svého Syna, a tím pomsta bude dokonána. Zapomněl na jedno. Že tím, kdo má poslední slovo je Bůh (On je počátek i konec), a ten svého Syna vzkřísil třetího dne z mrtvých. Jenom On má tu moc.
A to je ta dobrá zpráva pro každého z nás!
Do situace z hlediska lidského bez východiska dal Bůh řešení. Výkupné je zaplaceno, a tak to jediné, co musíme udělat je, rozhodnout se vrátit do Otcovy náruče. Pokud pochopíme to, co Bůh byl ochoten pro znovuzískání vztahu s námi podstoupit, dostaneme odpověď na otázku: „Co je důvodem k návratu?“ Je to Bůh, kterému na mně záleží, protože ve mně vidí hodnotu života svého vlastního Syna. Pokud toto pochopíme, pak není žádná překážka k tomu, abychom všeho nechali a spěchali „domů“. Člověk, který si je vědomý toho, že udělal něco špatného a lituje svého chování, prosí o odpuštění tu konkrétní osobu, vůči které se provinil. Nebo pokud máte velký dluh, který nemůžete splatit, a někdo za vás uhradí danou finanční částku, pociťujete nesmírnou vděčnost a také úlevu, že se daný problém vyřešil, a že jste svobodní od těchto pohledávek.
Pokud tedy si uvědomujeme, že svým postojem a chováním jsme se vzdálili Bohu, který nás miluje, a také jsme na Něho zanevřeli skrze naše vlastní cíle, postoje, hodnoty a zájmy, přirozeně přichází čas na pokání, kdy se člověk v plném vědomí svých přestoupení s lítostí dozná ke všem hříchům a prosí o odpuštění. Tehdy přichází ta dobrá zpráva, že jsme draze vykoupení, a že ve jménu našeho Vykupitele, Ježíše Krista, můžeme přicházet až před Boží trůn. Jiné cesty není. Jsme svobodní, zbavení tíhy hříchu svého vlastního „Já“ a můžeme začít v tom novém vztahu formovat naše postoje, hodnoty a myšlenky skrze Boží vedení.
Člověk bez Boha je jako zajatec v poutech svého vlastního „já“, která mu nasadil ďábel. To on stále chce pokušením nabourat vztah člověka s Bohem a snaží se člověka za každou cenu strhnout do temnoty. Je to „neviditelný“ boj, kde rozhodnutí je na člověku. Je na každém z nás, pro co se rozhodneme. Kde strávíme věčnost? Zda se vrátíme do našeho domova, kde na nás čeká milující Otec Bůh, anebo budeme sdílet místo, kde pro svoji pýchu a lest skončí ďábel se svými posluhovači. Bible toto místo nazývá místem tmy, tj. místem, které je odloučené od světla Boží přítomnosti, kde bude slyšet jenom strašný pláč a skřípění zubů. Jiné místo, mimo těchto dvou, na věčnosti totiž není.
Verš z kapitoly Římanům má pokračování a celý zní: „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ V Žalmu 34:9 je řečeno: „Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu.“
Bůh dal člověku svobodu k tomu, aby se sám rozhodl, kterou cestou chce jít.